Scéna.cz 

Ladislav Mrkvička a zázraky

Herec Ladislav Mrkvička oslavil v tomto roce sedmdesáté narozeniny. Má za sebou téměř padesát let u divadla, ale jeho životní cesty byly hodně klikaté. Na DAMU se dostal až na potřetí, pak byl předčasně z politických důvodů vyhozen. Nicméně, vždycky se našel někdo, kdo mu podal pomocnou ruku a udržel ho u divadla. Má na kontě desítky krásných rolí, a to nejen na nejrůznějších divadelních scénách, ale také ve filmu a v televizi. Nyní je členem Národního divadla, ale zároveň hostuje i na dalších scénách. Jeho nejnovější inscenací je Tajemné rozcestí aneb Zlatá rybka po estonsku v divadle ABC.

Letos jste oslavil sedmdesátiny, a jak se zdá, jste stále v jednom kole...
V Národním divadle toho teď moc nemám – hraju jen v NEPŘÍTELI LIDU a RICHARDOVI III, ale jinak je pravda, že běhám z jednoho divadla do druhého. Hostuju v Mladé Boleslavi, v Ungeltu, v Hudebním divadle v Karlíně, Divadle Palace, mám zájezdovky s agenturou Harlekýn. Je to kolotoč, takže když začne po prázdninách tenhle kolotoč, propotím hodně triček... A když jdu do nového projektu, jako to bylo v případě ZLATÉ RYBKY, jsem neklidný, protože cítím hroznou odpovědnost. A ta je pro mě na scéně svazující – paměťové buňky odumírají, a člověk jde do toho s obavou, aby všechno řekl Bojím se, že nebudu dobrý, pořád mi svítí v hlavě takové světýlko, neustále to pozoruju.. Jo, když mám poradit druhým, tak to vím všechno, ale vstoupit do toho čelem, to už je problematické.

Jak to přišlo, že jste dostal nabídku na hostování v MDP? Pokud vím, nikdy předtím jste tu nehrál, když nebereme v úvahu inscenace ACHTEROO a KUPEC BENÁTSKÝ v divadle Komedie...
V MDP jsem sice nehrál, ale režisérka Lída Engelová mě neobsadila poprvé. Snažíme se o dlouhodobou spolupráci, ale nějak to příliš nevycházelo - byl jsme dost zaměstnán někde jinde. Vzhledem k tomu, že v mateřském divadle (pozn. Národní divadlo) nejsme teď vytížen, tak jsme se konečně dohodli. Ale to bylo ještě předtím, než jsem ten titul četl...

Co vás zarazilo?
Když jsem si hru přečetl, tak jsem to Lídě vrátil s tím, že Oskara hrát nemůžu, protože jsem na to starý. Lída mi vysvětlovala, že je to pohádkový příběh a že v takovém je možné všechno. Tak jsem hru dal přečíst lidem, kterým důvěřuju, že by mě do nějakého průšvihu neposlali a tihle moji poradci mě ujistili, že to dělat musím, Takže jsem do toho definitivně šel. Ale přiznávám, že stále nemám jistotu a cítím se na velmi tenkém ledu.

Já jsem tu hru četla, ale vůbec by mě nenapadlo, že jste pro tu postavu starý Vždyť tam není určen žádný věk postavy...
To sice není, ale připadá mi trochu hanbaté, když stařec sní o životě s mladou dívkou, i když je to pohádka, kde je všechno možné.

Ale v dnešní době to není neobvyklé ani ve skutečnosti... Když navíc do hry vstoupí peníze.
Je tam nahozená udička Je to prubířský kámen, jakou finanční částkou se dá ovlivnit lidská láska. A když je ta částka dost velká... kde je láska?

Osvald je dosti zvláštní postava. Jaký je podle vás?
Myslím, že to není realistická postava s vyhraněným charakterem. Je to takový vizionář, snílek, člověk podléhající emocionalitě příběhů, které se vysnil nebo namluvil a jeho vize jsou iracionální. Ale když chce docílit nějakého výsledku, tak je velmi racionální. Když si může říci o štěstí, řekne si o prachy,. Když chce mladou holku, zkorumpuje jí i jejího milence. Takže to rozhodně není žádná úplně dobrá pohádková bytost. Ale jako postava slouží jako takový lakmusový papírek vůči té mladé dvojici, a zdá se, že si pak sám uvědomí, že podstatné věci se za peníze koupit nedají.

Autor sám mluvil o tom, že k napsání hry ho inspirovala doba, kdy se socialismus lámal v kapitalismus a peníze začaly hrát významnou roli.
To je i náš současný problém, který trvá řadu let. Veškeré hodnoty, i vztahové a morální se přepočítávají na prachy. Vlastně tak vzniká jakási stupnice charakterů. Mám charakter za půl milionu, za milion nebo za deset? Nakonec se dá uplatit každý, kvůli penězům obětuje lásku, opravdový vztah, všechno.. Prachy rozlámaly společnost a vztahy mezi lidmi – o tom ta hra je a tím je cenná.

Jaký vztah máte k penězům?
(Smích) Vztah k penězům mám kladný, ale myslím si, že můžu odpovědně prohlásit, že se mnou netočí. Jak to mám dokázat? Měl jsem spoustu nabídek na reklamy za docela dobré peníze, ale já jsem si řekl, že to točit nebudu. Přišlo mi, že nemusím – nejsme žebrák, na živobytí si vydělám a ve svých letech si říkám, že bych neměl překračovat určité meze.

Tahle hra je hlavně o zázracích. Vy jste zažil v životě zázrak?
To je záludná otázka. Zcela určitě jsem potkal zázrak v lásce, to mě potkalo v druhé půli života. Ale zázraky jsem zažil i v divadle – myslím, že ta zlatá rybka nebo anděl strážný nade mnou musí bdít. Mnohdy už to vypadalo, že jsem osudem zavržen do předpeklí. Když mě vyhodili ze školy a byl jsem v klatbě, jedině zázrakem a přispěním dobrých kolegů a ředitele Eliáše jsem se dostal do Ostravy, kde jsem měl krásné role. Když jsem pak byl nucen odejít z Divadla S.K.Neumanna, jako zázrakem jsem se i se „škraloupem“ dostal na záskok do Divadla Na zábradlí, a bylo z toho patnáct let nádherného divadla.... Takže se dá v podstatě říci, že jsme v tomto povolání celý život díky několika zázrakům.

Jako herec předáváte léta své zkušenosti mladým hecům – nejprve jste učil na konzervatoři, a přes deset let učíte na DAMU. Jací jsou z vašeho pohledu dnešní mladí herci?
Nemůžu zevšeobecňovat, brát to globálně. Jsou to individuality, v některých případech výrazné talenty, ale vím, že herecká práce je něco jako čekání na zázrak nebo čekání na Godota. ¨Musí přijít náhoda. Někdy nepřijde, a tak i velké talenty třeba nedostanou šanci. Pokud mám mluvit obecně o charakteru mladých, které znám, tak jsou to většinou bezvadný lidi. Vážím si každého mladého člověka, který má nějaký cíl a usiluje o něco, udělá pro to všechno. Někdy už samotný proces je strašně hodnotný pro další život, i když se to třeba nepodaří tak, jak by si člověk přál. Jestliže se s úsilím pro něco připravujete, je to velmi cenné a dá se to využít i v jiné profesi.

Ladislav Mrkvička,*2.2.1939
Poprvé se objevil ještě na základní škole spolu s dalšími spolužáky ve filmu Olověný chléb (1953). Zájem o divadlo u něj v době gymnaziálních studií podnítila jeho dívka. Začal hrát ochotnické divadlo a poté se přihlásil na DAMU. Dostal se sem až na třetí pokus, ale studium nedokončil - v roce 1962 byl vyloučen kvůli účasti na studentském majálesu. V roce 1964 získal angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče, kde se začal uplatňovat ve velkých hereckých příležitostech (Maryša, Manon Lescaut, Loupežník). V letech 1967-1968 hrál v Divadle Vítězného února v Hradci Králové, kde vynikl v titulní roli Jarky Kohouta ve hře Věra Lukášová. V roce 1968 přešel Ladislav Mrkvička do Prahy a nastoupil do Divadla S. K. Neumanna (1968-1974), kde se výrazně prosadil ve hrách Bratr Žak, Sluha dvou pánů a O myších a lidech. V uvolněné atmosféře konce 60. let mu bylo také uznáno nedokončené studium na DAMU a v roce 1968 byl prohlášen za absolventa. Politické postoje mu však znovu zkomplikovaly život, v roce 1974 byl z divadla propuštěn. K divadlu se vrátil o tři roky později, kdy získal angažmá v Divadle Na zábradlí (1977-1991). Tady patřil k předním oporám zlaté éry režiséra E. Schorma a vynikl i v mezinárodně oceněných inscenacích Bratři Karamazovi nebo Maratón. Od roku 1991 je členem činohry Národního divadla, kde v posledních letech vynikl především v titulní roli dramatu A.Jiráska Otec. Kromě toho hostuje Ladislav Mrkvička v nejrůznějších souborech (Středočeské divadlo Mladá Boleslav , Ungelt, Hudební divadlo v Karlíně, Divadle Palace ad.). Jeho láskou jsou koně, kterých si užil v seriálu Dobrá voda či filmu Dostih.