Scéna.cz 

Jednostranný záchvěv ženské duše

Této myšlence je nakloněn vlámský tanečník, choreograf, filmový režisér a fotograf Wim Vandekeybus, vedoucí tanečního souboru Ultima Vez. Ultima Vez přijela do pražského divadla Archa už počtvrté. Premiérově se představila v roce 1995 s představením Mountains Made of Barking. V roce 1997 navštívil soubor Prahu s představením What the Body does not Remember, které zde mělo derniéru a v prosinci 2000 v rámci projektu Brusel v Arše se představil soubor složený z jedenácti mužů v inscenaci In Spite of Wishing and Wanting. Ve dnech 10. - 12. února 2002 přijela Ultima Vez do Prahy znovu. Nyní s posledním představením Scratching the Inner Fields, které mělo premiéru v loňském roce v Paříži.
Jaký je svět Wima Vandekeybuse, který nám představuje na jevišti? Jeho svět je plný násilí, brutálního napětí, expresivity, dynamiky a pohybu, který klade na tanečníky maximální nároky na fyzickou sílu. Choreografie Wima Vandekeybuse jsou multimediálními projekty, v nichž se mluví, hraje, tančí, zápasí o život, promítá film a jeho integrální součástí je i původní hudba, napsaná speciálně pro určité představení.

Zatímco minulé představení bylo interpretováno muži a bylo o mužích - hřebcích, to současné bylo o ženách a jen s ženami. Šest tanečnic a jedna herečka mezinárodního složení se představily v mnoha sekvencích, které trvaly bez přestávky hodinu a půl. Viděli jsme celou řadu znaků, které jsme vždy nedokázali přesně identifikovat a následně integrovat. Vandekeybus vychází z reality, ale přetváří jí do zvláštní fantaskní až bizarní podoby. Ženy zůstaly sami, jsou odkázány sami na sebe a hledají způsob, jak se s tímto stavem vyrovnat a přežít.
Scratching the Inner Fields má svou literární předlohu v pohádkové novele belgického básníka a spisovatele Petera Verhelsta Zwellend fruit. Texty z této knihy dívky během představení deklamují ve svém rodném jazyce. Vlastně ale nejde o smysl toho textu, spíše o jeho poetičnost a schopnost vyvolat emoce.
Podstatnou součástí představení je i původní hudba současného belgického skladatele s pseudonymem Eavesdropper, jejíž základem je elektronická hudba a šumy. Hudební partitura je během představení autenticky dopracovávána zvukovým designérem Joshem Martinem. Jako vůbec v prvním Vandekeybusově představení zde není použitý doprovodný film. Nezastupitelnou roli má práce se světlem, na níž se podílel i sám choreograf.
Ženy jsou během představení téměř neustále na jevišti. Jejich pohybový slovník není výrazně taneční, spíše fyzický, silový a civilní. Tanečnice nejsou ani charakterově odlišeny, všechny tvoří jakousi jednu zmnoženou podobu ženy.
Scratching the Inner Fields vypovídá o světě žen, vytvořený muži. Je to temný a jednostranný záchvěv ženské duše, který nenabízí její hlubší a podrobnější psychologickou analýzu a zkoumání. Nejefektnější byla scéna, kdy každá z dívek maluje na bílé plátno natažené na dřevěném panelu svůj snový obraz, který nosí v mysli. Dívky jej malují lepidlem a teprve, když na něj hodí hlínu, poznáme, co každá namalovala. Je to však velmi málo na devadesátiminutové představení. Řekla bych, že svět žen je choreografovi vzdálený, a proto bylo toto představení nejslabší z těch, které jsme tu už viděli.