Scéna.cz 

Starci na chmelu – obyčejný generační koloběh

Divadelní společnost Studio DVA uvádí od 7. června 2019 na Letní scéně Vyšehrad kultovní romantický muzikál Starci na chmelu, od jehož filmové premiéry letos uplynulo padesát pět let. Úspěch filmového muzikálu spočíval do značné míry na chytlavých melodiích, které se postupně staly hity až do současnosti. Píseň Den je krásný se dokonce vyučuje na základních školách… Samotný příběh dospívající dvojice, která se snaží v době socialismu žít po svém, vymknout se kolektivní šabloně, je rovněž přitažlivý. A to pro každého z nás, vždyť každému bylo jednou …náct. A velkou devizou filmové látky je i to, že většina z nás (alespoň ze starší generace) byl někdy na chmelu, ať drátkovat, zavádět nebo česat… A kdo z Čechů nemá rád pivo? A chmel je přeci pro výrobu piva zlato…

O to těžší může být snaha zpracovat tuto látku pro divadlo. Poprvé se scénická verze Starců na chmelu objevila v divadle v Olomouci v roce 1991, další divadelní uvedení zaznamenáváme na Konzervatoři Brno (1997), v Těšínském divadle (2000), Městském divadle Most (2016), Moravském divadle Olomouc (2019). V Praze se ovšem objevuje poprvé v letní produkci Studia Dva.
Režisér Adam Kraus se s látkou popasoval na výbornou. Výhodou pro něj bezesporu je vedle hereckých zkušeností také hudební cítění. V neposlední řadě pracuje na jevišti jednak se zkušenými herci (Zlata Adamovská, Josef Carda nebo Oldřich Navrátil, Berenika Kohoutová a Ivan Lupták), a také mladými a nadanými herci, u nichž je znát, že je hraní v této inscenaci baví, energii a radost dávají najevo.
Na režijním vedení i na dramaturgii (Darina Abrahámová) můžeme ocenit podtržení charakterů dospívající mládeže, velmi citlivé a mírné upozadění kolektivizačního a družstevního žargonu té doby. Právě důraz na vzájemném poznávání a první zamilovanosti jsou obrovské plusy této inscenace.
Hlavní protagonisté Berenika Kohoutová a Ivan Lupták zůstali „sví“, nenechali se strhnout předlohou filmových postav. Berenika Kohoutová coby Hanka, která navíc hraje titulní roli v inscenaci Šíleně smutná princezna, nabídla další škálu hereckých poloh mladé, krásné a sebejisté dívky. Ve výsledku vystupuje jako další, úplně jiná princezna. Lze u ní velmi ocenit zásadní zlom, kdy po odhalení tajemství půdy, nenechá Filipa na holičkách.
Ivan Lupták je onen neohrabaný, citlivý kluk s velkým citem pro spravedlnost, a dá se říci, že navenek s úplně jiným radarem pro získávání dívčích srdcí, i když vychází z obyčejných klukovských principů. Hraje s velkou vírou v hlubokou filosofii. Místy si dokonce divák může myslet, že pro praktický život, tedy i pro Hanku, je nepoužitelný. Ale opak je pravdou. Ve vypjatých situacích se dokáže nejen bránit, ale i prosadit. Velkou praktičnost projevuje v zabydlování nehostinné půdy.
Petr Ryšavý coby Honza je předpisově podlý, typický český manipulátor, kariérista. V tomto výčtu ale mu musíme přiznat, že postavu nehraje černobíle, jako typický podrazák, ale dokáže i v případě jasné porážky uznat soupeře.
Zlata Adamovská coby Profesorka je velmi barvitá a roztomilá. Manévrování mezi oslovování „paní profesorko“ a „soudružko profesorko“ ze strany předsedy JZD (Josef Carda), je opět typicky čecháčkovské, nikdo neví, jak to vlastně dopadne. Adamovská nabízí divákovi nejen polohu zodpovědné profesorky, ale i loajální zaměstnankyně ve školství té doby, a rovněž dámy, která se nechá strhnout svými studenty…

Muzikál Starci na chmelu je výborně zakomponovaný do prostředí letního amfiteátru na Vyšehradě. Autor scény Adam Pitra si velmi dobře poradil s umístěním orchestru i tajemnou půdou. Působivé je hraní studentů při brigádnických scénách i mezi diváky. Choreografka Petra Parvoničová nabízí nápaditou choreografii nejen s košíky na chmel, ale i se samotným chmelem. Kostymérka Agáta Zenklová zdůrazňuje v barvách léto, ale i pracovní nasazení studentů. Poradila si s kontrastem oblečení Hanky, ale i velmi vkusnými trenýrkovými kostýmy pánů, rovněž nezůstala nic dlužna večerním „róbám“ studentek.
Vybavuji si, že jsem muzikál Starci na chmelu viděl poprvé v roce 1984, tedy dvacet let od jeho premiéry. V paměti mi zůstaly hlášky: „Knihy – Marx, Masaryk a Seneca.“ A rovněž konstatování vůči Filipovi: „Jsi hnusný individualista.“ I tyto zlaté hřeby zůstaly v aktuálním pojetí Studia Dva. V době, kdy jsem Starce na chmelu viděl poprvé, byly tyto věty velmi odvážné, byť už se v Moskvě postupně provalovala Gorbačovova perestrojka. Nicméně až nyní právě na Vyšehradě jsem si uvědomil dobové souvislosti. Mým rodičům v té době bylo 22 let. V roce vzniku filmového muzikálu se narodila má sestra…
Dovedu si představit, kolik radosti a energie měli z probouzejícího se Jara, postupného uvolnění po všech represáliích 50. let. Jakou naději museli vnímat, i díky tomuto filmu. Rozčarování, zklamání a deziluze, které nastaly po roce 1968, musely být pro tuto generaci naprosto zdrcující. Omlouvám se za tyto souvislosti, ale i k tomuto malému zamyšlení mě zmíněná inscenace muzikálu Starci na chmelu inspirovala. I za to patří dík Studiu Dva, režiséru Adamu Krausovi, celému inscenačnímu týmu i všem účinkujícím na jevišti. A nemusíte se obávat, i my v 80. letech, když nám bylo - náct, jsme byli staří mladí, nebo mladí staří, jak chcete…. To je obyčejný generační koloběh po tisíciletí…

www.studiodva.cz